FC SIGMA HODOLANY: Takové naše hodolanské Lužánky
12.10.2015 20:58
Figurka fotbalisty, kterému „někdo někdy nějak“ ulomil bronzovou ruku v lokti, napřahuje nohu ke kopu, místo balónu je však do díry v podstavci zasunuto právě ono torzo předloktí s dlaní a roztaženými prsty.
Tak dnes vypadá nejstarší zachovaná trofej nejstaršího fotbalového klubu v Olomouci – FC Sigma Hodolany. Cenu pro vítěze mezinárodního velikonočního fotbalového turnaje, konaného v Olomouci v roce 1921, získal klub založený v roce 1912 v tehdy samostatném městě Holice. Klub, který díky tomu má o 7 let delší historii, než druhá olomoucká Sigma, ta mnohem větší, úspěšnější a (opět) prvoligová.
V místním derby Hodolany - Olomouc se zásadně píše o „tom“ Olomouci. V tomto konkrétním zápase se olomoučtí sice ujali vedení, hodolanští ale ve druhé půli utkání otočili. V závěru se píše: „Soudcoval výborně p. Kristl z Prostějova. Hráno bylo zcela fair.“ Škoda, že něco podobného nečteme i pod zápisy ze současných zápasů...
„Jsme přitom vlastně taková pozitivní fotbalová deviace,“ říká šéf klubu Martin Čechovský. „Na domácí zápasy nám přijdou i čtyři nebo pět stovek diváků, kteří udělají fantastickou atmosféru. Když se pak dívám do zápisu kola IV. třídy, tedy nejnižší soutěže v okrese, vidím, že jinde chodí maximálně pár desítek diváků. My jsme přitom na venkovní zápasy dokázali vypravit i dva autobusy fanoušků, kterým místní po zápase při odjezdu mávali a tleskali, protože něco takového ještě v životě nezažili…“
Aby se do Hodolan mohlo od srpna na fotbal zase chodit, musela nejdříve proběhnout velká dobrovolnická akce, svým způsobem srovnatelná s tím, co před nedávnem dokázal v Brně fotbalista Petr Švancara, když s pomocí fanoušků a dobrovolníků vrátil život zchátralému stadionu Za Lužánkami. I na hodolanském hřišti vybujela vegetace a bylo potřeba mnoho a mnoho brigádnických hodin a těžké práce, aby se z hřiště, na které se tak trochu zapomnělo, stalo zase hřiště, na kterém se může hrát fotbal, byť jen „pralesní liga“.
„Naši fotrové a dědové si tady na stadionu před mnoha lety dobrovolně odmakali pěknou řádku hodin,“ nebere si Martin Čechovský servítky. „Hrál se tady fotbal, dělaly se akce pro děcka, v zimě tu bylo dokonce i kluziště. Jako kluk jsem tady s tátou často chodil a dnes mám pocit, že to musím jemu i všem ostatním tatíkům z té doby tak nějak vrátit. Mám hodně kamarádů, kteří mají nejen stejné vzpomínky, ale hlavně to i podobně cítí a nebojí se přiložit ruku k dílu. Nakonec, neděláme to pro sebe, ale pro svoje děti a vůbec všechny děti, které tady v okolí bydlí. Ať si mají kam chodit hrát. Areál je to velký a byla by škoda, kdyby zarostl.“
Družstvo házenkářek Hodolan v sestavě z roku 1924. Zleva dámy Smékalová, Ošťádalová I., Spáčilová, Ošťádalová II., kapitánka Kvapilová, Kubíčková, Rozehnalová. Podle podoby na fotografii snad hádáme správně, že hráčky Ošťádalovy byly sestry.
Právě děti oživily místní fotbalové hřiště jako první. Nábor benjamínků (věk 6-8 let) byl úspěšný a podnítil úvahy o obnovení mužského týmu. I to se povedlo, i když průměrný věk týmu přesahuje 40 let a kilogramy nadváhy raději ani počítat nebudeme. Občas tak hodolanští sigmáci nastupují proti týmům, které jsou i o polovinu mladší i lehčí, výsledky ale nejsou tím, co by se v klubu nějak zásadně řešilo.
„Samozřejmě nám není jedno, jestli vyhrajeme, nebo prohrajeme, ale jsme realisté. Kdo chce být v dnešním fotbalu úspěšný, musí mít peníze. I v naší soutěži už se platí za přestupy nebo hostování. Nebo existují fotbaloví žoldáci, kteří hrají zápas za tisícovku a cesťák, jednu sezónu za ten tým, příští za jiný. To není cesta, kterou chceme jít a tak náš manšaft tvoří převážně místní borci. Jak se někdy říká, chceme, aby to nebylo o penězích, ale o tom srdíčku,“ vysvětluje Martin Čechovský, kde hledal hráče.
Od těchto slov se odvíjí i ambice týmu: chtějí hrát pro radost, a pokud se bude dařit, tak třeba i postoupit, ale rozhodně ne za každou cenu. Vyšší soutěž totiž znamená vyšší náklady a v Hodolanech dnes obracejí každou korunu dvakrát.
Sponzorem klubu je každý fanoušek: vstupné na zápasy je dobrovolné, každý dá, kolik chce, či může. Klubovou pokladničku pomáhá naplnit i prodej klubových šál. Na první utkání jich nechali vyrobit 50 a všechny se prodaly. Tak se nechala vyrobit druhá várka, a když se ztratila i ta, vyrobily se další šály. Cena jedné šály je 250 korun a pořídit si ji můžete třeba v neděli 25. října, kdy hrají Hodolany poslední podzimní utkání proti béčku Drahlova. Výkop je ve 14.30 hodin.
Autorem ručně psaných kronik ve válečných letech byl pan B. Kolda. V Olomouci stále žije zhruba 15 lidí se stejným příjmením. Možná jde o otce nebo dědečka některého z našich čtenářů. Pokud jde o vašeho příbuzného, prosím, ozvěte se nám.
Toto utkání bude výjimečné mimo jiné proto, že celý výtěžek z dobrovolného vstupného bude věnován oddělení dětské onkologie Fakultní nemocnice Olomouc. Na utkání proto budou přítomny i sestřičky z nemocnice, jejichž přítomnost by měla motivovat pány k tomu, aby svou peněženku otevřeli o trochu více, než možná měli původně v úmyslu.
Samostatnou kapitolou povídání s Martinem Čechovským jsou klubové kroniky. „Když jsme stadion přebírali od HFK Olomouc, který jej měl dlouhodobě pronajatý, ale poslední roky jej nevyužíval, dostali jsme svazek klíčů a metodou pokus omyl jsme zjišťovali, do kterého zámku jednotlivé klíče patří. Objevili jsme i bývalou šatnu rozhodčích s visacím zámkem, ke kterému jsme žádný klíč nenašli. Nakonec jsme zámek urazili a našli velkou hromadu nepořádku. Na polici pod tlustou vrstvou prachu ležel starý vaťák, ve kterém byly zabaleny staré klubové kroniky.“
Protože v kronikách je i spousta foto vtípků, nevíme, zda autobus na dřevoplyn bylo při poválečné cestě na Slovensko opravdu do kopců tlačit, nebo zda šlo jen o recesi pro objektiv fotografa výpravy.
Procházet staré kroniky je neuvěřitelný zážitek. Není to jen fotbal, co z nich vyčteme. Autoři se věnují i ostatním místním oddílům, např. ženské házené či volejbalu. Kroniky z doby 2. světové války jsou plné referátů o zápasech vystřižených z německých novin.
Po válce, když jeli hodolanští na přátelskou fotbalovou túru na Slovensko, museli si nejdříve nasekat dřevo, neboť jejich autobus jezdil na dřevoplyn (z dnešního pohledu na biomasu). A místy museli i tlačit. A taky hledat náhradní cesty, protože na těch obvyklých byly stále ještě neprůjezdné mosty, vyhozené partyzány do povětří.
Pomoci psát novodobou historii hodolanského fotbalu může pomoci psát každý. Třeba tím, že přijdete na zápas a dáte si studené pivo a teplou klobásu. Nebo tím, že nabídnete pomocnou ruku. Nebo sponzorský příspěvek.